Eisner Jan

* 26. 4. 1885 Dolní Bradlo u Chrudimi, † 2. 5. 1967 Praha

Jan Eisner pocházel z chudé a početné rodiny skláře. Studium na gymnáziu v Chrudimi, jež absolvoval díky stipendiu královéhradecké diecéze, ukončil  maturitní zkouškou (1903). V letech 1903–1908 studoval na FF UK v Praze dějepis a zeměpis, patřil k posluchačům J. Golla a J. Pekaře. Už za studií se však pod vlivem L. Niederleho zaměřil na archeologii. Státní zkoušku z oboru historie složil roku 1908 a o dva roky později obhajoval svou doktorskou práci o závěrečné fázi jihočeských mohyl – jednalo se o první disertaci z archeologie obhájenou na vysokých školách v českých zemích. Po absolutoriu se Eisner stal učitelem na gymnáziích v Praze a v Pardubicích. První světové války se účastnil jako záložní důstojník a utrpěl vážné zranění ruky s trvalými následky. V létě roku 1919 bojoval v konfliktu intervence Maďarské republiky rad vůči Slovensku jako velitel roty pěšího pluku v Púchově.

Po demobilizaci zůstal Eisner na Slovensku – působil krátce jako profesor dějepisu v Turčianském Sv. Martine, a poté na reálném gymnáziu v Bratislavě (1920-29).

V roce 1920 Eisner nastoupil do Státního archeologického ústavu a zároveň byl  jmenován státním konzervátorem pravěkých památek pro část slovenského území. V této funkci působil do roku 1936, poté byl jednatelem STAÚ pro část slovenského území.

V roce 1924 se stal docentem všeobecné archeologie prehistorické na FF Univerzity Komenského v Bratislavě (katedru archeologie tam založil a vybudoval), následovalo jmenování mimořádným profesorem (1929) a poté i řádným profesorem (1934). Před vypuknutím 2. světové války působil na bratislavské univerzitě jako děkan Filozofické fakulty, odešel však z této funkce dobrovolně poté, co musel propustit české profesory (1939). Jan Eisner je dodnes považován za zakladatele samostatné slovenské archeologie a zároveň učitele první generace slovenských archeologů.

Po návratu do Prahy v roce 1939 byl  Eisner jmenován profesorem FF UK, učit ale nezačal – po uzavření českých vysokých škol na podzim 1939 byl poslán do výslužby. Na fakultu se však vrátil hned po skončení války v létě 1945 při obnovení výuky jako řádný profesor všeobecné prehistorie. Na FF UK působil do roku 1957 a poté řadu let přednášel externě.

Dílo prof. Eisnera a jeho badatelský přínos byly oceněny v roce 1952, kdy byl jmenován akademikem, o tři roky později obdržel Řád republiky, v roce 1965 čestný doktorát Univerzity Karlovy a plaketu ČSAV „Za zásluhy o vědu a lidstvo“. Svou celoživotní rozsáhlou a obětavou prací Jan Eisner položil základy studia nejstarší minulosti Slovenska, po návratu do Prahy se stal vedoucím představitelem slovanské archeologie. Zároveň však zůstává ve vzpomínkách svých kolegů a žáků trvale zapsán jako obětavý, vstřícný a laskavý člověk, vždy čestný a skromný.

P: Archiv AV ČR, fond Státní archeologický ústav 1919-1952.

D (výběr): Eisner, J. 1922-1923: Jihočeské mohyly, PA 33, 1-37, 193-231. E., J. 1933: Slovensko v pravěku. Bratislava. E., J. 1952: Devínská Nová Ves. Bratislava. E., J. 1961:  Rukověť slovanské archeologie. Praha. E., J. 1964: Vznik a počátky Slovanů. Praha.

L (výběr): Vencl, S. 2004: Archeolog Jan Eisner (1885-1967). IN: Šmahel, F. (ed.): Učenci očima kolegů a žáků. Praha, 198-208. Filip, J. 1967: Jan Eisner. AR 19, 705-707.